Výstava Cesta hojení duše probíhá ve Smržovce

V pátek 3. 5. 2024 jsem zavítala na vernisáž fotografky Lenky Pilekové a šperkařky Miroslavy Schovánkové ve výstavní síni Zámečku ve Smržovce. Obě ženy, každá svým způsobem, odhalily své duše a výstavou ukázaly, že hojení šrámů na mysli je mnohem těžší než těch fyzických. 

Na vernisáži příběh žen inspiroval návštěvníky ke sdílení svých vlastních cest a my si tak mohli vyslechnout několik dalších inspirativních příběhů. Věřím, že každý, kdo si vystavené texty četl, měl slzy na krajíčku a v hlavě mu probíhaly vzpomínky na své vlastní bolesti a ztráty. Kolik lidí, včetně mě, si uvědomilo, jak velkou cestu sami ušli a kolik toho pro své uzdravení udělali?

Pojďme si tedy představit obě autorky i s jejich příběhy. Výstavu si můžete prohlédnout ve výstavní síni Smržovka do 27. května 2024. Součástí výstavy je i interaktivní seminář s psycholožkou PhDr. Jitkou Selingerovou o cestě naší psychiky za zdravím, stabilitou a spokojeností.

Ruce od pryskyřice jako způsob hojení

Miroslava Schovánková, šperkařka tvořící pod značkou Miris, která svou jemnou prací uchovává do šperků vzpomínky – květiny, vlásky, srst mazlíčků nebo i mateřské mléko. Vše doplňuje stříbrem nebo zlatem. Však se podívejte sami. Pomněnková kolekce musí obměkčit každého.

„Začala zlomem. Asi není vždycky důležité, co je tím zlomem, ale někdy se prostě probudíme a zjistíme, že až moc věcí v našem životě je jinak, než si přejeme. U mě byl tím zlomem rozvod,“ začíná svůj příběh vyprávět Mirka. Ve chvíli, kdy si uvědomila, že jedna část života, ta, která měla trvat věčně, skončila, rozpadl se ji život na několik kusů. Pocit viny, zklamání, selhání, ale i starých šrámů a emocí ji pohltily a nechtěly pustit.

V druhé fázi přišel zmatek. Potlačované emoce se draly na povrch a vyvolávaly nezvládnutelný, nikdy nekončící chaos. A nastal boj. Jak si správně nastavit hranice? Přerušit kontakty s lidmi, kteří mi do života přinášeli jen strasti? Jsou přesvědčení, ve kterých jsem roky žila, skutečně má, nebo jsem je převzala od druhých? Tyto i mnoha další otázky se Miri honily hlavou.

„A tak mojí jedinou radou na tenhle všechen chaos, je se opravdu hluboce poznat. Však i slovo SEBEVĚDOMÍ znamená SEBE – VĚDOMÍ, tedy znát sebe. Pak už nás nerozhodí očerňující hlasy, které slyšíme okolo, protože dokážeme rozeznat, co k nám patří a co je jen projekcí a přenosem emocí ostatních lidí. A když potřebujeme, vždycky se najde pomoc.“

Naštěstí se objevila naděje. Naděje v tom, že vše bude dobré, že jednou dokáže být sama sebou. Začala si hrát, dávat si různé výzvy a hojila tu malou dívku v sobě. (O Mirce vám můžu prozradit, že v její kabelce vždycky najdete bublifuk, málokdy jen jeden.) I když ví, že k uzdravení vede ještě dlouhá cesta, naučila se za to nebičovat, dát si čas, být laskavá k sobě, ačkoliv i dnes se občas přistihne, že o sobě mluví nehezky. Důležité bylo zjištění, že může věřit lidem, světu i v dobro a také, že požádat o pomoc není známkou slabosti, ba naopak.

„Mým velikým vzorem a učitelkou je literární postava Pippi Dlouhé Punčochy. Už odmalinka jsem obdivovala její odvahu, nebojácnost, originalitu a to, jak jí u věcí, které jsou její, nikdy nezáleželo na tom, co si o ní lidé říkají,“ napsala. S nadšením také dodává, že tvoří luxusní šperky z odpadu, například kolekci z rozbitých vánočních ozdob nebo tu ze skla vysklené autobusové zastávky.

 Vrací lidem sebevědomí

Druhou spoluautorkou je fotografka Lenka Pileková, jejíž ateliér v Bratříkově vám zajistí neskutečný zážitek. Nejdete se k ní jen vyfotit, jdete si užít den plný péče, radosti a vaše sebevědomí si bude libovat. Jedná se opravdu o zážitkové focení, vyzkoušela jsem to na vlastní kůži. Lenka vás bude hýčkat. Nalíčí vás, oblékne, naučí pózovat, uvolníte se a vy spokojeně odcházíte s nádhernými fotkami a cítíte se jako bohyně. Pozor, je to návykové. Jenom u fotogalerie na jejich stránkách se zaseknete na nemalou chvilku.

Lenky příběh začíná slovy: „Když odhalujete své tajemství je to vždycky těžké. Když odhalujete svoji bolest, je to ještě těžší. Obzvlášť, když chcete odhalit víc než jen prostá slova."

„Prošla jsem si těžkou životní lekcí a stále nejsem zdaleka na jejím konci. Ale pochopila jsem, že právě sdílení svého příběhu může někomu jinému pomoci najít ten pomyslný paprsek světla v jeho temnotě.“

Svou promluvu rozdělila do tří částí: bolest, vzestupy a pády, naděje. A já se této linie pokusím držet a představit vám Lenčin příběh. 

Tolik pocitů, tolik zoufání, dny plné bolesti a samoty. Ty chvíle, kdy si myslíte, že jste na všechno sami, že není na světě nikdo, kdo by vám věřil, postavil se za vás, kdy se nemůžete nikomu svěřit. Kdo by neznal tento pocit? I Lenka si tímto procházela a společně s otázkou „Proč já?“ přemýšlela, proč se necítí šťastná, i když má vlastně všechno, co si mohla přát.

Věděla, že se s ní děje něco špatného, ale vyhledat pomoc se bála. Strach, že ji zavřou na psychiatrii ji ohromoval. Okolí nic nepoznalo, ale její duše se pomalu hroutila.

„Já snad všechnu tu hrůzu přitahuju. Nebo jsem v minulém životě musela být něco naprosto příšerného a teď mě to za to trestá. Jsem tak odporná. Neschopná. Nic neudělám dobře,“ běželo ji hlavou, zatímco prožívala každodenní úzkosti. Jenom fyzická bolest ji dokázala na chvíli ulevit. Mysl si s ní pohrávala tak dlouho, až Lenka došla k tomu, že bez ní bude na světě lépe. Říkala si, že se prostě odklidí. Svou sebevraždu měla připravenou až precizně do detailu. Hlavně aby tím nikoho neobtěžovala.

Nejste v tom sami, nikdy!

První pomocí k uzdravení byl příběh. Příběh jiné osoby, která prožívala to samé. Pak vyzkoušela dlouhý test na internetu, jehož výsledek křičel: „Okamžitě vyhledejte lékařskou pomoc.“ Ačkoliv se ji moc nechtělo, rozhodla se radu poslechnout. Nastalo další peklo. Psychologové měli všude plno. Jedna psycholožka v Semilech Lenku i přes plnou kapacitu nakonec přijala. 

Nicméně i přes terapii došlo k velkému propadu a stála před rozhodnutím, zda se „odklidit“ nebo vzbudit manžela a se vším se mu svěřit. Naštěstí se rozhodla pro to druhé. Pokračovala v terapii a práci na sobě. Postupně zjišťovala, že pocity selhání a tlaku nebyly její, ale přejímala je z okolí, minulosti.

„Pochopila jsem, že vždy jsem dělala vše, jak jsem v danou chvíli nejlépe dovedla. Jak mi to umožnil věk, zkušenosti a dovednosti. Jednala jsem s naprosto čistým úmyslem a nikdy jsem nechtěla nikomu ublížit. Přesto jsem bezmyšlenkovitě přijala všechnu zlobu a nepochopení ostatních, jako svou chybu. Ale dnes už se za to na sebe nezlobím. Vím, že mě nikdo nenaučil rozpoznat, kdy to opravdu moje vina je a kdy jen někdo přenáší na mě svou vinu a zlost.“

Čas a práce na sobě byly potřeba ke změně myšlení. Cesta k uzdravení nekončí. Důležité bylo ale najít odvahu bojovat se svou hlavou. Ne nadarmo se říká, že vše je v hlavě. Lenka se musela naučit (a stále učí) stejně jako my ostatní, odpustit si, být na sebe hrdí a přijmout sami sebe.

„Pochopit svoji minulost nestačí. Potřebovala jsem začít přepisovat svoje vzorce vnímání. Neustále jsem balancovala, a i dnes stále balancuji mezi stavy, kdy situaci zvládám a kdy sklouzávám ke špatnému myšlení.  Často pochybuji o tom, zda dokážu situaci vnímat správně. Zda moje hlava vše nemění tak, aby živila moje negativní myšlenky,“ říká Lenka, aby bylo jasno, že se nedá vše změnit lusknutím prstů.

Závěrem mohu jen poděkovat. Děkuju, že jste sebraly odvahu a své příběhy zveřejnily. Muselo to být velmi náročné, takto se odhalit a ukázat celému světu svou duši. Jsem za vás vděčná.

Jak se projevuje zraněná duše? Co zvládne člověk zahojit sám, a kdy je lepší vyhledat odbornou pomoc? Kde lze pomoc a podporu hledat? To vše a mnohem více jste se mohly dozvědět na přenášce Když duše bolí s psycholožkou PhDr. Jitkou Selingerovou 24. května 2024. 

Trávit páteční večer na přednášce by mnoho lidí považovalo za naprosté šílenství. Přesto se nás ve výstavní síni Zámečku sešlo hned několik a musím říct, že se rozhodně nejednalo o promarněný čas. Komorní atmosféra vytvořila správné podmínky pro sdílení a různá cvičení, která nám v praxi ukázala, co znamená být v přítomnosti nebo jak se pomocí pěti smyslu uklidnit. 

 Nejprve se nám Jitka představila a seznámila nás s její prací. Kromě toho, že je psycholožkou, věnuje se také individuální a párové terapii. Na svým webu píše:

„Ráda se na věci dívám ze širšího pohledu. Když máte nějaké potíže či problémy, není to záležitost jen psychiky nebo jen těla. Je důležité vnímat další souvislosti – jakou máte práci, jaké vztahy, kde žijete, co jíte atd. Proto mám ráda ájurvédu a její komplexní pohled na život člověka.“

 Bylo zajímavé si poslechnout, jak taková bolavá duše vlastně vypadá. Nemusíte zažít velké trauma, aby vám bylo ouvej, naopak to často bývá tak, že se na člověka nabalují malé bolítsky, až je toho jednoho dne moc. 

Povídali jsme si také o tom, jak svou duši zocelovat (stresu a bolavým tématům se úplně vyhnout nelze) takzvanou metodou odlívání. Představili jsme si pomyslný kruh, který obsahoval dvanáct bodů, kterým bychom se v životě měli věnovat (bezpeční, spánek, výživa, ...) a tím svůj život zlepšovat.  

 Silné pro mě bylo to, že jsme všech dvanáct témat probrali a nebyli to pro nás jen "pojmy". Důležitou pointou bylo i to, že nelze ze dne na den se věnovat všem bodům na 100 %, ale postupně začít s jednou věcí a když máme pocit, že ji už zvládáme obstojně, začít přidávat další. Ačkoliv je to běh na dlouhou trať, jedná se o jediný způsob, jak setrvat a "boj" nevzdat. 

Autorka článku: Paulina Havlasová

Fotografie: z archívu Lenky Pilekové, Miroslavy Schovánkové, Natálie Cvrčkové a Pauliny Havlasové